A prý že nemám postavu

V úterý nám skončila hodina, vyšel jsem ven ze třídy, kde mě zastavil jeden mongolský chlápek a zeptal se mě, jestli bych nechtěl hrát v reklamě na jazykovou školu. Moc se mi nechtělo, ale když mě ostatní začali přesvědčovat, tak jsem povolil a k tomuto činu svolil. Domluvili jsme se, že se sejdeme za tři hodiny na tom samém místě a on mě odveze na místo, kde se reklama natočí.
Skutečně tam byl a odvezl mě. Téma reklamy bylo prosté. Za stolem sedělo šest evropoidních lidí a před nimi jeden Mongol odříkával fráze typu „The commodity prices have recently risen by sixty per cent due to the inflation.“ Pak se jeden z nás zeptal, na jaké škole onen Mongol studoval angličinu a odpovědí mu bylo „Jet. English language school Jet.“ Čekal jsem, že za pět minut bude hotovo, ale když jsem hodinu a půl poslouchal ty tři samé věty, už mě to trochu přestávalo bavit. Nakonec to skončilo a odešel jsem domů. Mám slíbeno, že by mi měli video poslat, tak uvidím.
Včera jsem se vracel z angličtiny a těsně před kolejí mě zastavila jedna ženská a zeptala se mě, jestli bych nechtěl fotit svatební kostým. Nevím, jestli byl smích nejlepší odpovědí, ale na jinou reakci jsem se nezmohl. Nakonec jsem šel. Přišel jsem tam, posadili mě na pohovku a pozoroval nevěstu, která na sobě měla celkem hezké šaty. Začal jsem mít ze svojích kapsáčů a sportovních bot trochu strach.
Asi za hodinu mi přinesli oblek. No, byl trochu malý, ale nakonec jsem se do něj narval. Přišel jsem do sálu chůzí tučňáka, ostatní se na mě podívali, snažili se udržet vážnou tvář, ale moc jim to nešlo. Zeptal jsem se, jestli se může převléknout zpátky a dostal jsem svolení. Za chvíli přinesli jiný oblek, který byl trochu velký a měl na sobě jediný knoflík, u kterého byla ale zašita dírka. Každopádně už byl ohodnocen jako dostačující a šlo se fotit. Udělalo se asi deset fotek a usoudilo se, že ty boty by to přece jenom chtělo. Byly sice o dvě čísla menší, měly úzkou špičku, ale nakonec jsem se do nich narval.
Přišla nevěsta a začalo se fotit. Přišlo mi to, že víc než fotek zaznělo povelů, jak mám stát. „Uvolni se. Zvedni pravé rameno. Nakloň hlavu doleva. Uvolni se. Trochu se otoč doleva. Špičku pravé boty měj rovně. Dívej se do kamery. Nestůj jak dřevo...“ Člověk by nikdy neřekl, že vyfotit do časopisu dvě fotky trvá hodně přes hodinu. Po skončení jsem se svalil na pohovku, sundal boty a narovnal prsty. Mám asi za dva týdny zavolat, dostanu prý časopis. Jsem na výsledek celkem zvědav.
Akorát se děsím pondělí, kdo mě zase na ulici zastaví...

Zloději

Množí se tu zloději. Když jsem jednou šel městem, procházel jsem mezi dvěma těsně u sebe zaparkovanými auty. V tu dobu mi zastoupili cestu dva chlapíci a dělali, že si o něčem povídají a odmítali mě pustit dál. Za chvíli jsem ucítil, jak mi zezadu někdo strká prsty do kapsy. Chytil jsem se za obě kapsy, ramenem ho odstrčil a něco mu anglicky řekl. Chvíli jsme se na sebe dívali a pak naštěstí s ostatními dvěma odešel. Na křižovatce před i za jsem viděl stát policajty...
Jinak se dvakrát neúspěšně pokusili okrást někoho jiného z mého okolí. Pak dvakrát úspěšně, z toho jednou se v zloději pohnulo vědomí nebo se mu mobil nelíbil, prostě ho vrátil zpátky.
Zítra jdu na trh, který je vyhlášený zloději. Tak snad se mi nic neztratí...

Zkusíme učení

Každý den máme školu o osmi ráno do jedenácti dopoledne. Přijde mi to zatím celkem těžký, dostáváme dost úkolů a spoustu nových slovíček. Přijde mi, že zatím mám čas na školu a jinak skoro na nic. Máme celkem pět předmětů, některé jsou zajímavé, některé méně, ve všech se na nás mluví mongolsky, někdo se snaží mluvit srozumitelně, někdo bohužel ne.
Protože jsem tady chtěl dělat nějakou matiku, zašel jsem první týden na zdejší matfyz, kde jsem se na vrátnici zeptal, kam mám jít. Poslali mě do jedněch dveří, před kterými byla šílená fronta. Tak jsem si řekl, že přijdu příště. Když jsem přišel podruhé, tak fronta byla přibližně stejně velká a podobně i potřetí. Tak jsem zkusil jít někam jinam, konkrétně na katedru analýzy.
Tam jsme se chvilku povídali a pak se mě zeptal, jestli tady chci studovat nebo jestli tam chci učit. Trochu překvapeně jsem odpověděl, že studovat. Odvedl mě do jiných dveří, kde jsme si zas chvíli povídal s někým jiným a pak se mě zeptal, jestli tam nechci učit angličtinu pro matiky. Tak jsem řekl, že jo. Domluvili jsme se ještě, že bude asi lepší, když si půjčím učebnice a budu si studovat sám než abych chodil na mongolské hodiny.
Ale zpět k mému vyučování. Mám dvě skupiny, s každou jednu dvouhodinovku týdně. Skoro nikdo z nich anglicky neumí. Když dostali úkol, aby vysvětlili prostá slova jako dveře nebo kniha, tak půlka z nich mlčela... Cílem je naučit je číst odborné texty. Dnes jsem zjistil, že asi ani s matikou na tom nebudou moc nejlíp, nevěděli rozlišit sjednocení a součet množin.

Číňani jsou zajímaví lidé

Jestliže setkání s Mongoly probíhala zajímavě, ještě zajímavější byla setkání s Číňany. Jednou jsem přišel do kuchyně, která je jedna na patře, tam jsem uviděl jednoho Číňana a ucítil cigaretový kouř. Řekl jsem mu, že jestli chce kouřit, ať jde za roh, ale ať nekouří v kuchyni. Čekal jsem, že mě někam pošle, ale k mému překvapení se se mnou začal bavit. Povídali jsme si a najednou uprostřed rozhovoru prohlásil: „Hu.“ Jediná odpověď, která mě napadla byla „Huhu,“ což jsem naštěstí neřekl, protože jeho další věta byla: „My name is Hu.“ Od té doby se pravidelně bavíme.
Pak jsem se seznámil ještě s jedním Číňanem. To jsem šel takhle do kuchyně, uviděl Číňana a ucítil...

Jak jsem získal matraci

Už jsem psal, že po přijetí jsem na posteli neměl matraci. V pondělí se mi podařilo jednu sehnat za celkem zajímavých okolností. Už jsem se naučil, že pokud tady někdo něco chce, musí si o to říci hodně krát a pak mu snad bude přát štěstí. Problém byl, že díra mezi jednotlivými šprušlemi byla asi 23 cm a tedy jsem se při spaní propadal a spal na hraně, což tlačilo. Přeš tyto šprušle byl přehozen pouze slabá deska, která byla navíc rozlomena na dva kusy. K tomu peřina a pět let nepraná deka.
V tomto stavu mi přišlo pohodlnější spát na zemi než na posteli. Hned první den jsem zašel za manažerkou, která mě odkázala na jinou paní a řekla, ať to vyřídím s ní. Ta se na postel podívala a řekla něco v tom smyslu, že zařídí. Dlouho se nic nedělo, tak jsem za ní šel znovu, tentokrát jsem dostal jakousi slabou náhražku matrace s tím, že žádné velké už nejsou.
V sobotu mi manažerka řekla, že v pondělí ta samá paní jako minule projde všechny prázdné pokoje a pokud bude někde matrace, tak ji dostanu. V pondělí jsem toto oznámil paní, která nad tím nechápavě kroutila hlavou, pak přes celou chodbu zavolala na manažerku, jestli je to skutečně pravda a ta jí odpověděla rezolutním ne...
To mě trochu naštvalo, tak jsem šel za manažerkou a spustil na ní celkem rychle anglicky (anglicky sice rozuměla, ale moc dobře neuměla), že na tomhle spát nebudu a ať mi něco sežene. Když mi znova řekla, že matrace nejsou, tak jsem jí odpověděl, že by je měla koupit, že na tomto se spát nedá. Potom šla do skladu, kde se zázrakem objevily tři matrace. Nevím, jestli jí to bavilo nebo jestli chtěla úplatek, ale rozhodně se netěším, až budu muset zase něco vyřizovat.
S odstupem času jsem zjistil, že úplatek velmi pravděpodobně chtěl, alespoň si o něj řekla jednomu Kanaďanovi, když se chtěl přestěhovat z jednoho pokoje na druhý.

První Mongolové

Kontakt s Mongoly se ukázal být velice zajímavým. Zvlášť pokud neumějí jiného jazyka než svého rodného. Už v Praze jsem poprosil pár lidí, aby mi zkusili sehnat kontakt na někoho v Mongolsku. Druhý den mi někdo volal, číslo jsem neznal. Tak jsem to zvednul a z telefonu na mě vyskočila záplava slov. Zkusil jsem angličtinu, ale jaksi nezabrala. Tak jsem přešel do mongolštiny a asi tři minuty jsme se bavili. Za chvíli mi stejné číslo zavolalo znovu a tentokrát mi syn Zandana anglicky vysvětlil, co jeho otec chtěl.
Ano, byl to kontakt, který mi byl sehnán přes Prahu. Dohodli jsme se, že se sejdeme v pondělí a nějak si promluvíme. Za dalších pět minut mi volalo další mongolské číslo, podle všeho stejné jako to minulé. Byl jsem tak zpitomělej, že jsem si vůbec neuvědomil, že na mě někdo mluví česky. Taky mi přišla divná otázka, kdy se teda sejdem, zvlášť po tom, co jsme se před chvílí domluvili na pondělí. Asi po minutě jsem pochopil, že to není ten samý člověk a domluvil sraz na neděli. Podle toho jak probíhaly oba telefony jsem usoudil, že to bude setkání první a poslední.
S Gošim jsem se tedy sešel v neděli a domluvili jsme se, nějakou dobu jsme se bavili (naštěstí pobýval nějaký čas v Praze, takže uměl česky) a pak se dohodli, že mi někdy půjčí věci do kuchyně, kde nebylo vůbec nic. Dostal jsem talíře, hrníčky, hrnce, příbory a pár dalších věcí.
Setkání se Zandanem bylo zajímavější. Seděli jsme v autě, byl tam on, jeho manželka a jejich syn. Zandan začal mongolsky, jeho syn to přeložil do angličtiny a já odpověděl mongolsky. Tak jsme nějak pokračovali v mluvení, někdy takto, někdy anglicky, někdy mongolsky, až Zandan poprosil svojí manželku, která seděla vzadu, aby mu podala nějaké desky, které byly připraveny vzadu v autě.
Když jich dostal, otevřel je, ukázal a začal komentovat. Toto je můj syn, tuto stránku přeložil můj syn z arabštiny do mongolštiny, toto je můj syn s premiérem, tedy sedí můj syn vedle premiéra, tady je knížka, kterou přeložil můj syn z angličtiny do mongolštiny. Byla to knížka Cesta kolem světa za osmdesát dní od Julese Verna. Chtěli mi jednu dokonce dát, ale zjistili, že je s věnováním, takže dostanu až příště. Když toto dokončil, zeptal se větou, která mě velmi překvapila: „Teď jsme přátelé?.“ Zajímavé, že Onon se při setkání na letišti na letišti zeptala podobnou otázkou.
Pak jsme si ještě chvílí povídali, domluvili, že se ještě někdy sejdeme a potom jsem šel na kolej.

Jak jsem pil vodku

Když jsem odjížděl, dostal jsem od táty spoustu instrukcí jak se chovat a na co si dát pozor. Jednou z nich se týkala mongolského jídla. Dostal jsem láhev vodky a nejasnou instrukci, abych se po každém jídle napil. První den jsem nepotřeboval. Druhý den jsem si koupil nanuk. Lepší nanuk jsem v životě nejedl, po snědení se ale bohužel kromě pocitu dobré chuti dostavil i takový trochu nepříjemný do břicha.
A tak jsem se rozhodl, že ozkouším, jestli skutečně vodka čistí tělo. Vytáhl jsem flašku z ledničky, otevřel a přičichl. Po chvíli jsem přišel k sobě a rozhodl se, že ochutnám a tedy jsem se napil. Naštěstí jsem měl dost rozumu na to, abych se napil jen trochu. Mírná bolest břicha okamžitě ustoupila, nahradila ji zato palčivá bolest v puse. V následujících pěti sekundách jsem mohl sledoval, jak vodka postupuje celým tělem až do žaludku.
Nicméně usínal jsem šťastný při představě, že tohle nemůže žádná bakterie přežít.

Tady budu bydlet?

Mongolská kolej stojí za to. Když jsem ji poprvé uviděl, celkem jsem se lekl, že v tomto budu bydlet skoro rok. Když jsem vešel, úlek pokračoval. Čtyřpatrová budova pravděpodobně z padesátých let, ve které se neustále něco opravuje, jen aby se to o týden později znovu rozbilo. Momentálně nám nejde ani záchod, ani sprcha, a tak musím o dvě patra níž k Veronice, kde bohužel chybí závěs u sprchy a prkénko u záchodu...
Pokoj jsem naštěstí dostal alespoň trochu dobrý. Pouze nešlo světlo a na posteli chyběla matrace. Světlo opravila v pátek manažerka (tak se jmenují všichni ředitelé) tím způsobem, že tak dlouho strkala nůž do objímky (která byla chvíli dokonce pod proudem), až světlo naskočilo. Matraci řeším tím, že spím na zemi, v pondělí snad dostanu novou, jestli ne, budu si muset koupit vlastní. Jinak na pokoji bydlím s Pawlem, studentem mongolštiny polské národnosti, máme jednu skříň, jeden stůl, jednu židli, ale naštěstí aspoň dvě postele. Vedle nás bydlí dvě Pawlovy spolužačky Ola a Karolina. Máme společnou předsíň, kde je momentálně stůl na jídlo, lednička, koš a spousta bordelu.
Veronika už takové štěstí neměla. Plíseň na stropě, žádná skříň a rozbité okno není žádná sranda, zvláště pak v zimě, kdy očekávám teploty kolem mínus čtyřiceti. Ale alespoň má v předsíni záchod a sprchu, kterou my nemáme.

Vřelé přivítání

První věc, která mě po příletu udeřila do očí, byla chudoba. Cesta z letiště byla katastrofální, horší než naprostá většina okresek u nás. Cestou jsme míjeli jurtoviště, tedy skupinky jurt, ve kterých bydlí lidé. Domy žádné. Poté nás do očí udeřil dým, který k obloze stoupal ze tří různých míst. Veronika říkala, že to možná budou uhelné elektrárny, kterými se v zimě vyhřívá město. Ať už to bylo cokoli, bylo to uprostřed města a znečišťovalo to ovzduší více než značně.
Když jsme jeli v autě, Veronika si všimla, že volant je na pravé straně, ale jelo se též na pravé straně. Později jsme pozorováním zjistili, že polovina aut má volant na pravé straně a polovina na levé. Vysvětlení zatím nevím a nevím, jestli vůbec nějaké logické bude. Kvalitu jízdy Mongolů jde zhodnotit pouze jedním slovem a to hovada. I když jsem se snažil, jinak to ale z evropského pohledu opravdu nejde.
Platí právo silnějšího, to znamená, že pokud chce chodec přejít přes silnici, často se mu stává, že dojde do půlky a tam musí počkat, dokud není druhá strana silnice prázdná. Schválně jsem nenapsal, dokud mu někdo nezastaví, protože jsem zatím viděl zastavit jediné auto a to pravděpodobně ještě k tomu, že se mu zdvihala závora. Viděl jsem už i auto, které jelo v protisměru jen kvůli tomu, že bylo mohutné, velmi podobné vojenskému.
Další věcí, která mě zarazila, je neustálé houkání mongolských řidičů. Houknutí si může řidič od jiného vysloužit mnohými způsoby, například špatným přejetím z pruhu, trochu rychlejším zabrzděním nebo třeba tím, že řidič před ním zastavil a nechce se mu pokračovat.
Dnes celá věc vygradovala tím, že Mongolové dokázali na olympiádě vyhrál dvě zlaté medaile, čímž dosáhli bilance 3-1-0, čímž se mimo jiné vyrovnali na čas některým státům z Evropy (to máš za to posílání do Mongolů, Kesy:)). Po celý večer jezdily po Ulánbátaru auta, z kterých vlály mongolské vlajky, jejichž počet dosahoval až čtyř.

Příjezd

Odlet z Čech byl stanoven na čtvrtek 21. srpna 2008 na 13:10. Dvě hodiny předtím jsme se sešli s Veronikou, též studuje mongolistiku, na letišti a za chvíli už odbavovali zavazadla. I přes moje prohlášení, že moje zavazadla neváží moc přes 15 kilo, a že ji můžu nějaké věci vzít, moje dvě zavazadla vážily nakonec kil 23, což byla tři kila nadváha a celkem tedy 57 euro poplatek, který mi byl nakonec naštěstí odpuštěn.
Cesty s Aeroflotem jsem se celkem bál, ale nakonec dopadla dobře. Dokonce i zavazadla přišla všechna. Nejdříve jsme letěli necelé tři hodiny do Moskvy a cestou jsme dostali malý zákusek. Že je v Rusku draho jsem věděl, ale že půllitr vody bude stát čtyři dolary mě přeci jenom překvapilo. Poté jsme nasedli na další letadlo a let tentokrát trval skoro šest hodin. Bylo pro mě utrpení sledovat, jak všichni ostatní spí a jenom já nemůžu usnout. Pro lidi, kteří by si chtěli spočítat délku přestávky v Moskvě, je časový posun oproti Praze pět hodin. Pro ostatní taky:)
O to horší pak bylo zděšení na letišti, kde nás měl čekat někdo od školy. Bohužel ani po delším čekání se nikdo neobjevil. Jak jsem se později bavil s ostatními, nebylo to ojedinělé. Naštěstí nás v této situaci zachránila Veronika, lépe řečeno Onon, neteř jedné Mongolky, se kterou Veronika pilovala v Čechách konverzaci, a která nás přišla čekat na letiště. Čin obdivuhodný o to více, že v tuto chvíli bylo v Mongolsku šest hodin ráno.
Nejdříve nás odvezla do školy, kde nás k mému překvapení přivítal alespoň vrátný s nápisem Security, potom nás odvezla na kolej, kde nás přivítal jiný vrátný s nápisem Security a potom zpátky do školy, kde jsme si počkali do deváté, než přišla paní, která se o nás měla postarat. V devět tato paní nepřišla, ale přišla alespoň jiná, která po nás požadovala peníze, pasové fotky a potvrzení, že nemáme AIDS. Kromě posledního jsem neměl ani první dvě, takže jsme se vydali do města. V okolních dvou ulicích jsme nalezli pět bank a tři fotografy, kteří mě byli za mírný poplatek ochotni vyfotografovat. Pro potvrzení, že nemáme AIDS si skočíme v pondělí a snad tam nic nechytíme.
Všechno jsme donesli a mohli jsme se konečně odebrat na kolej. Je celkem zajímavé, že tentokrát nás pan v černém ubytoval bez jakýkoliv problému a předtím to odmítl. Papír jsme s sebou neměli žádný a myslím, že ze školy jim nikdo nevolal. Koneckonců by to asi ani nestihl. Tolik asi první příspěvek. Budu rád, když mi napíšete, jak se vám článek libí a pokud ano, tak mi napište, o čem byste chtěli slyšet, zkusím nějak zpracovat.

Úvod

Vítám vás na tomto blogu. Pro ty, kteří mě neznají, mi říkají Áda, je mi dvacet dva, tento rok jsem skončil bakaláře na matfyzu a druhák na mongolistice. Momentálně jsem odjel na půl roku až rok do Mongolska, odkud se budu snažit aspoň trochu pravidelně posílat svoje dojmy. Zatím tu přispívám pouze já, ale snad časem napíší i ostatní z mongolistiky. Budu se snažit psát humorně, i když můj humor je občas zvláštní. Občas budu kritizovat určité věci, ale ve skutečnosti je to tak, že jsem si už zvykl a moc mi to nevadí. Zatím se mi tu líbí.