A prý že nemám postavu

V úterý nám skončila hodina, vyšel jsem ven ze třídy, kde mě zastavil jeden mongolský chlápek a zeptal se mě, jestli bych nechtěl hrát v reklamě na jazykovou školu. Moc se mi nechtělo, ale když mě ostatní začali přesvědčovat, tak jsem povolil a k tomuto činu svolil. Domluvili jsme se, že se sejdeme za tři hodiny na tom samém místě a on mě odveze na místo, kde se reklama natočí.
Skutečně tam byl a odvezl mě. Téma reklamy bylo prosté. Za stolem sedělo šest evropoidních lidí a před nimi jeden Mongol odříkával fráze typu „The commodity prices have recently risen by sixty per cent due to the inflation.“ Pak se jeden z nás zeptal, na jaké škole onen Mongol studoval angličinu a odpovědí mu bylo „Jet. English language school Jet.“ Čekal jsem, že za pět minut bude hotovo, ale když jsem hodinu a půl poslouchal ty tři samé věty, už mě to trochu přestávalo bavit. Nakonec to skončilo a odešel jsem domů. Mám slíbeno, že by mi měli video poslat, tak uvidím.
Včera jsem se vracel z angličtiny a těsně před kolejí mě zastavila jedna ženská a zeptala se mě, jestli bych nechtěl fotit svatební kostým. Nevím, jestli byl smích nejlepší odpovědí, ale na jinou reakci jsem se nezmohl. Nakonec jsem šel. Přišel jsem tam, posadili mě na pohovku a pozoroval nevěstu, která na sobě měla celkem hezké šaty. Začal jsem mít ze svojích kapsáčů a sportovních bot trochu strach.
Asi za hodinu mi přinesli oblek. No, byl trochu malý, ale nakonec jsem se do něj narval. Přišel jsem do sálu chůzí tučňáka, ostatní se na mě podívali, snažili se udržet vážnou tvář, ale moc jim to nešlo. Zeptal jsem se, jestli se může převléknout zpátky a dostal jsem svolení. Za chvíli přinesli jiný oblek, který byl trochu velký a měl na sobě jediný knoflík, u kterého byla ale zašita dírka. Každopádně už byl ohodnocen jako dostačující a šlo se fotit. Udělalo se asi deset fotek a usoudilo se, že ty boty by to přece jenom chtělo. Byly sice o dvě čísla menší, měly úzkou špičku, ale nakonec jsem se do nich narval.
Přišla nevěsta a začalo se fotit. Přišlo mi to, že víc než fotek zaznělo povelů, jak mám stát. „Uvolni se. Zvedni pravé rameno. Nakloň hlavu doleva. Uvolni se. Trochu se otoč doleva. Špičku pravé boty měj rovně. Dívej se do kamery. Nestůj jak dřevo...“ Člověk by nikdy neřekl, že vyfotit do časopisu dvě fotky trvá hodně přes hodinu. Po skončení jsem se svalil na pohovku, sundal boty a narovnal prsty. Mám asi za dva týdny zavolat, dostanu prý časopis. Jsem na výsledek celkem zvědav.
Akorát se děsím pondělí, kdo mě zase na ulici zastaví...