První Mongolové

Kontakt s Mongoly se ukázal být velice zajímavým. Zvlášť pokud neumějí jiného jazyka než svého rodného. Už v Praze jsem poprosil pár lidí, aby mi zkusili sehnat kontakt na někoho v Mongolsku. Druhý den mi někdo volal, číslo jsem neznal. Tak jsem to zvednul a z telefonu na mě vyskočila záplava slov. Zkusil jsem angličtinu, ale jaksi nezabrala. Tak jsem přešel do mongolštiny a asi tři minuty jsme se bavili. Za chvíli mi stejné číslo zavolalo znovu a tentokrát mi syn Zandana anglicky vysvětlil, co jeho otec chtěl.
Ano, byl to kontakt, který mi byl sehnán přes Prahu. Dohodli jsme se, že se sejdeme v pondělí a nějak si promluvíme. Za dalších pět minut mi volalo další mongolské číslo, podle všeho stejné jako to minulé. Byl jsem tak zpitomělej, že jsem si vůbec neuvědomil, že na mě někdo mluví česky. Taky mi přišla divná otázka, kdy se teda sejdem, zvlášť po tom, co jsme se před chvílí domluvili na pondělí. Asi po minutě jsem pochopil, že to není ten samý člověk a domluvil sraz na neděli. Podle toho jak probíhaly oba telefony jsem usoudil, že to bude setkání první a poslední.
S Gošim jsem se tedy sešel v neděli a domluvili jsme se, nějakou dobu jsme se bavili (naštěstí pobýval nějaký čas v Praze, takže uměl česky) a pak se dohodli, že mi někdy půjčí věci do kuchyně, kde nebylo vůbec nic. Dostal jsem talíře, hrníčky, hrnce, příbory a pár dalších věcí.
Setkání se Zandanem bylo zajímavější. Seděli jsme v autě, byl tam on, jeho manželka a jejich syn. Zandan začal mongolsky, jeho syn to přeložil do angličtiny a já odpověděl mongolsky. Tak jsme nějak pokračovali v mluvení, někdy takto, někdy anglicky, někdy mongolsky, až Zandan poprosil svojí manželku, která seděla vzadu, aby mu podala nějaké desky, které byly připraveny vzadu v autě.
Když jich dostal, otevřel je, ukázal a začal komentovat. Toto je můj syn, tuto stránku přeložil můj syn z arabštiny do mongolštiny, toto je můj syn s premiérem, tedy sedí můj syn vedle premiéra, tady je knížka, kterou přeložil můj syn z angličtiny do mongolštiny. Byla to knížka Cesta kolem světa za osmdesát dní od Julese Verna. Chtěli mi jednu dokonce dát, ale zjistili, že je s věnováním, takže dostanu až příště. Když toto dokončil, zeptal se větou, která mě velmi překvapila: „Teď jsme přátelé?.“ Zajímavé, že Onon se při setkání na letišti na letišti zeptala podobnou otázkou.
Pak jsme si ještě chvílí povídali, domluvili, že se ještě někdy sejdeme a potom jsem šel na kolej.