Mongolská kolej stojí za to. Když jsem ji poprvé uviděl, celkem jsem se lekl, že v tomto budu bydlet skoro rok. Když jsem vešel, úlek pokračoval. Čtyřpatrová budova pravděpodobně z padesátých let, ve které se neustále něco opravuje, jen aby se to o týden později znovu rozbilo. Momentálně nám nejde ani záchod, ani sprcha, a tak musím o dvě patra níž k Veronice, kde bohužel chybí závěs u sprchy a prkénko u záchodu...
Pokoj jsem naštěstí dostal alespoň trochu dobrý. Pouze nešlo světlo a na posteli chyběla matrace. Světlo opravila v pátek manažerka (tak se jmenují všichni ředitelé) tím způsobem, že tak dlouho strkala nůž do objímky (která byla chvíli dokonce pod proudem), až světlo naskočilo. Matraci řeším tím, že spím na zemi, v pondělí snad dostanu novou, jestli ne, budu si muset koupit vlastní. Jinak na pokoji bydlím s Pawlem, studentem mongolštiny polské národnosti, máme jednu skříň, jeden stůl, jednu židli, ale naštěstí aspoň dvě postele. Vedle nás bydlí dvě Pawlovy spolužačky Ola a Karolina. Máme společnou předsíň, kde je momentálně stůl na jídlo, lednička, koš a spousta bordelu.
Veronika už takové štěstí neměla. Plíseň na stropě, žádná skříň a rozbité okno není žádná sranda, zvláště pak v zimě, kdy očekávám teploty kolem mínus čtyřiceti. Ale alespoň má v předsíni záchod a sprchu, kterou my nemáme.
Subscribe to:
Post Comments (Atom)
No comments:
Post a Comment