Vřelé přivítání

První věc, která mě po příletu udeřila do očí, byla chudoba. Cesta z letiště byla katastrofální, horší než naprostá většina okresek u nás. Cestou jsme míjeli jurtoviště, tedy skupinky jurt, ve kterých bydlí lidé. Domy žádné. Poté nás do očí udeřil dým, který k obloze stoupal ze tří různých míst. Veronika říkala, že to možná budou uhelné elektrárny, kterými se v zimě vyhřívá město. Ať už to bylo cokoli, bylo to uprostřed města a znečišťovalo to ovzduší více než značně.
Když jsme jeli v autě, Veronika si všimla, že volant je na pravé straně, ale jelo se též na pravé straně. Později jsme pozorováním zjistili, že polovina aut má volant na pravé straně a polovina na levé. Vysvětlení zatím nevím a nevím, jestli vůbec nějaké logické bude. Kvalitu jízdy Mongolů jde zhodnotit pouze jedním slovem a to hovada. I když jsem se snažil, jinak to ale z evropského pohledu opravdu nejde.
Platí právo silnějšího, to znamená, že pokud chce chodec přejít přes silnici, často se mu stává, že dojde do půlky a tam musí počkat, dokud není druhá strana silnice prázdná. Schválně jsem nenapsal, dokud mu někdo nezastaví, protože jsem zatím viděl zastavit jediné auto a to pravděpodobně ještě k tomu, že se mu zdvihala závora. Viděl jsem už i auto, které jelo v protisměru jen kvůli tomu, že bylo mohutné, velmi podobné vojenskému.
Další věcí, která mě zarazila, je neustálé houkání mongolských řidičů. Houknutí si může řidič od jiného vysloužit mnohými způsoby, například špatným přejetím z pruhu, trochu rychlejším zabrzděním nebo třeba tím, že řidič před ním zastavil a nechce se mu pokračovat.
Dnes celá věc vygradovala tím, že Mongolové dokázali na olympiádě vyhrál dvě zlaté medaile, čímž dosáhli bilance 3-1-0, čímž se mimo jiné vyrovnali na čas některým státům z Evropy (to máš za to posílání do Mongolů, Kesy:)). Po celý večer jezdily po Ulánbátaru auta, z kterých vlály mongolské vlajky, jejichž počet dosahoval až čtyř.