Příjezd

Odlet z Čech byl stanoven na čtvrtek 21. srpna 2008 na 13:10. Dvě hodiny předtím jsme se sešli s Veronikou, též studuje mongolistiku, na letišti a za chvíli už odbavovali zavazadla. I přes moje prohlášení, že moje zavazadla neváží moc přes 15 kilo, a že ji můžu nějaké věci vzít, moje dvě zavazadla vážily nakonec kil 23, což byla tři kila nadváha a celkem tedy 57 euro poplatek, který mi byl nakonec naštěstí odpuštěn.
Cesty s Aeroflotem jsem se celkem bál, ale nakonec dopadla dobře. Dokonce i zavazadla přišla všechna. Nejdříve jsme letěli necelé tři hodiny do Moskvy a cestou jsme dostali malý zákusek. Že je v Rusku draho jsem věděl, ale že půllitr vody bude stát čtyři dolary mě přeci jenom překvapilo. Poté jsme nasedli na další letadlo a let tentokrát trval skoro šest hodin. Bylo pro mě utrpení sledovat, jak všichni ostatní spí a jenom já nemůžu usnout. Pro lidi, kteří by si chtěli spočítat délku přestávky v Moskvě, je časový posun oproti Praze pět hodin. Pro ostatní taky:)
O to horší pak bylo zděšení na letišti, kde nás měl čekat někdo od školy. Bohužel ani po delším čekání se nikdo neobjevil. Jak jsem se později bavil s ostatními, nebylo to ojedinělé. Naštěstí nás v této situaci zachránila Veronika, lépe řečeno Onon, neteř jedné Mongolky, se kterou Veronika pilovala v Čechách konverzaci, a která nás přišla čekat na letiště. Čin obdivuhodný o to více, že v tuto chvíli bylo v Mongolsku šest hodin ráno.
Nejdříve nás odvezla do školy, kde nás k mému překvapení přivítal alespoň vrátný s nápisem Security, potom nás odvezla na kolej, kde nás přivítal jiný vrátný s nápisem Security a potom zpátky do školy, kde jsme si počkali do deváté, než přišla paní, která se o nás měla postarat. V devět tato paní nepřišla, ale přišla alespoň jiná, která po nás požadovala peníze, pasové fotky a potvrzení, že nemáme AIDS. Kromě posledního jsem neměl ani první dvě, takže jsme se vydali do města. V okolních dvou ulicích jsme nalezli pět bank a tři fotografy, kteří mě byli za mírný poplatek ochotni vyfotografovat. Pro potvrzení, že nemáme AIDS si skočíme v pondělí a snad tam nic nechytíme.
Všechno jsme donesli a mohli jsme se konečně odebrat na kolej. Je celkem zajímavé, že tentokrát nás pan v černém ubytoval bez jakýkoliv problému a předtím to odmítl. Papír jsme s sebou neměli žádný a myslím, že ze školy jim nikdo nevolal. Koneckonců by to asi ani nestihl. Tolik asi první příspěvek. Budu rád, když mi napíšete, jak se vám článek libí a pokud ano, tak mi napište, o čem byste chtěli slyšet, zkusím nějak zpracovat.